pátek 15. listopadu 2013

Přístřešek vinařského lisu na vinici sv. Kláry

Botanická zahrada v Praze Troji, jako významný vinař staré pražské vinařské oblasti, již delší dobu systematicky popularizuje vinohradnictví v Praze.

Promenádní cesta, která prochází vinicí Sv. Kláry je organizovaná jako naučná stezka. Zakončená je vyhlídkovou terasou ve výjimečně exponované poloze vysoko nad Trojským zámkem a vstupem do Zoologické zahrady. Do tohoto místa, s atraktivním výhledem na pražskou kotlinu a pražský hrad, byl osazen vinařský lis z r. 1801. 
Navržení a vybudování ochranného přístřešku nad tímto unikátním, nově zrestaurovaným historickým exponátem bylo jen dalším logickým krokem.

Zdánlivě jednoduché zadání a hezká výzva, přesto však provázená celou řadou úskalí.
Pro původně požadovaný jednoduchý přístřešek v tradiční formě jsme neobjevili odpovídající vzory. Lis býval umístěn buď v klenutém sklepě, jako původně ten, o který se v našem případě jednalo a nebo stával volně na návsi - a sloužil, dokud se nerozpadl.
Zvolili jsme variantu, která se blíží dotyčné klenbě a navrhli její dřevěnou parafrázi, neboli výřez z válcové plochy sestavený z trojúhelníkových rovinných segmentů.
Ostrý hrot trojúhelníkové střechy směřující na východ do směru příchozí promenádní cesty, je návěstím navádějícím návštěvníky k atraktivnímu historickému exponátu, k úchvatné vyhlídce a nakonec i k úkrytu před nepohodou.
Jako originální poutač Botanické zahrady působí objekt i z ohniska Troje na Trojské ulici, kde se stýkají všechny tři zdejší významné instituce.
Obhájit u investora návrh, přes jeho neobvyklé a netradiční tvarování, se nám podařilo, třebaže ho naše řešení postavilo před problém přehodnotit otázku nákladů a nalézt vhodného dodavatele pro poněkud komplikovanou konstrukci.
Složité, i když nakonec souhlasné bylo také projednání s památkáři. Probíhalo s modelem v ruce přímo na vinici. Jen obtížně jsme argumentovali tím, že požadovaná tradiční forma nemá historickou předlohu.
Ochranný přístřešek tvoří dřevěná prvková prostorová konstrukce sestavená ze smrkových řezaných a lepených hranolových profilů spojovaných pomocí ocelových svorníků a vrutů. Třemi dřevěnými podporami je přístřešek nejen vynášený nad terén a lis, ale především je jimi přikotvený k zemi.
Lehká stavba, o které statik prohlásil, že by neudělala důlek na koberci, kdybychom ji postavili doma do pokoje, nakonec vyžadovala tři rozměrné betonové základové patky, každou o velikosti krychlového metru. Musela být ukotvena, protože kvůli tvaru a poloze přístřešku hrozilo, že nám uletí jako papírový drak nebo rogalo.
Naše pojetí tradice se projevilo především v použití přírodních materiálů. Celodřevěná stavba je nepochybně velmi působivá, nicméně dřevěná prkenná krytina musí být vybavena pojistnou hydroizolací, jinak by jen velmi nedostatečně vzdorovala dešti.
I v našem oboru platí, že „není malých úloh“. Každá stavba je originál a její příprava je pracná víceoborová činnost. Ani zkušenost vás stoprocentně neochrání. Platí, že vždy děláte něco poprvé a to i při takto drobném úkolu.


Spolupráce: Tomáš Bryčka, Luděk Polívka, Bohumil Váňa
Adresa: Trojská, Troja, Praha, Česká republika
Investor: Botanická zahrada hlavního města Prahy
Realizace: 2011

středa 3. července 2013

Řečická radnice: tečka za soutěží

Moje tečka za radnicí v Kardašově Řečici


Radnice v Kardašově Řečici. Foto: V.Nekut
Jsou to právě dva roky, co jsem se aktivně zapojil do polemiky o osud kardašovořečické radnice.
Snad jsem tím i přispěl k tomu, že bylo upuštěno od její plánované demolice.
V těchto dnech byly vyhlášené, dosud však nezveřejněné, výsledky architektonické soutěže na její rekonstrukci, které jsme se rovněž, byť neúspěšně, zúčastnili.

Během těchto dvou let jsem hledal odpovědi na otázky, které jsem si o významu svého rodiště zákonitě položil.

Odpověď na každou z těchto otázek by pravděpodobně vydala na samostatné pojednání. Třeba to jednou někdo povolanější udělá. Já jsem se o to pokusil ve zprávě přiložené k našemu návrhu.

Rád bych sám pro sebe tuto etapu dnes uzavřel.

Co je na Kardašově Řečici unikátní?


Je jím zcela jistě jedinečný urbanismus, ze kterého lze rozpoznat složitý, staletí trvající vývoj.

Od středověké vesnice s velkým návesním rybníkem až po dvojměstí se dvěma náměstími a neobvyklým ulicovým centrem na jejich spojnici. To, vázané na náměstí třetí, kostelní, si udrželo svůj neopakovatelný charakter až do poloviny 20. století.

Historická architektura

  • Románsko-gotický kostel z doby Karla IV.
  • Pozdně barokní čtyřkřídlý zámek s anglickým parkem.
  • Klasicistní radnice.

Jaká je převažující stavební sloh Kardašovy Řečice?


Klasicismus byl sloh, ve kterém byli nuceni naši předkové přestavět většinu domů po sérii zničujících požárů na počátku 19. století.


Svoji jednoduchostí a relativně lacinou úpravou uličních fasád jim nadlouho učaroval.

Ještě domy stavěné těsně před druhou světovou válkou stavěl zednický mistr Víta s puristickými fasádami, které se nezastřeně hlásí ke, o století staršímu, klasicismu.


K řečické radnici


1.NP - původní stav

Místní radnice je významná historická stavba


Z hlediska místního významu se zcela nepochybně jedná o nenahraditelnou historickou budovu, slohově čistou a stavitelsky hodnotnou, navíc postavenou v unikátní urbanistické poloze v čele hektarového náměstí.

V širších celostátních souvislostech ji lze řadit k velmi raným a architektonicky dobře vyvinutým tuzemským klasicistním radnicím.
2.NP - původní stav
Jedná se o výjimečně zachovalou, pozdějšími přestavbami téměř nedotčenou budovu s velmi pokročilou trojtraktovou dispozicí v obou podlažích a prostou, přesto ušlechtilou fasádou.

Bezozdobnost je zřejmým záměrem, nikoli nechtěným nedostatkem, který by bylo nutno dnes opravovat. Vyjma střízlivých a dodnes dochovaných dekorativních architektonických prvků nejsou archivně doložené žádné další.

Prvky původní konstrukce stojí za povšimnutí:

  • v minulosti provedený povrch fasády členěný římsami a rustikou
  • starobylý klenební konstrukční systém zastropení přízemí
  • nákladné kamenné schodiště
  • unikátní archaický krov
  • původní vnitřní omítky s fabiony z doby výstavby
  • klasicistní dveře a možná další prvky 
Všechny jsou nepochybně autentické a pro Řečici mají nedozírnou historickou cenu.


Může budova vyhovovat i dnešním nárokům?

Dospěli jsme k názoru, že požadavky města na administrativně správní provoz městského úřadu nejsou zdaleka tak odlišné od minulosti, že by je nebylo možno s drobnými korekcemi splnit i ve stávajícím dispozičním uspořádání.

Jistý problém můžou v historické budově způsobovat příliš velkorysé požadavky místní knihovny, což ukázaly již výsledky předchozí zrušené soutěže. Tato instituce je dnes, přes svou úctyhodnou aktivitu, díky elektronizaci v neustálé reorganizaci a těžko předvídat jak bude fungovat zítra. Přesto lze jejím nárokům vyhovět bez vážného poškození budovy vestavbou do dvora

Využívání podkroví je v našich podmínkách fenoménem až moderní doby, ale může mít i pozitivní dopad. Musíme se však smířit s tím, že je tam nutno přivést denní světlo.


1.NP - soutěžní návrh

Jak jsme postupovali při návrhu

  • V první řadě jsme se snažili respektovat původní, částěčně zachovanou dispozici budovy. Ujistili jsme se, že není v rozporu s požadavky stavebního programu. 
  • Obnovili jsme velkou klenutou síň v přízemí a nabídli tím městu vážnost historického prostředí pro řadu místních společenských akcí. 
  • Podobně jsme přistoupili k pracovišti starosty a jeho zázemí: hledali jsme řešení jak vyhovět nárokům veřejné knihovny a sladit je s požadavky na oddělení jejího provozu od městského úřadu. 
  • Společenský sál jsme vestavěli do historicky a technicky hodnotného krovu bez jeho poškození.
  • Záchody jsme logicky umístili do přístavku ke dvorní fasádě, do polohy kam ten stávající přistavěli naši předci.
  • Nabídli jsme městu atrakci ve formě vyhlídkové střešní věžičky, pro niž byla budova dle původních plánů stavebně připravená.
  • Našli jsme způsob, jak zachovat fasádu v původních, dodnes zachovaných omítkách vytvořených našimi pradědy (a zachránit ji tak od polystyrénu).
  • Úpravou náměstí jsme chtěli přispět ke zvýšení atraktivity místa a města.
  • Usilovali jsme o zcelení radničního areálu, který zahrnuje i historicky odůvodněnou požární zbrojnici a byty. 
  • Jedním z našich záměrů pak bylo doplnění a uzavření uliční fronty městského urbanistického bloku z ulice Palackého.
2.NP - soutěžní návrh



Myslím, že jsme oprávněně přistupovali k naší radnici jako k plnohodnotné historické architektonické památce, která jako jedna z posledních budov v obci reprezentuje originální císařský klasicismus.



Viz JH deník (23. 06. 2011),
návštěvní web K Ř 09. 2011,

Řečické zajímavosti 4/2011


PS. Zveřejněno. Škoda naší starobylé radnice, mlčenlivého svědka všech převratných událostí naší moderní doby.
Bez úhony přečkala nejen převratné 19. století, ale i přechod z habsburské monarchie do nové republiky. Nezničily ji obě světové války ani socialismus. Až teprve nyní pod přísným dohledem České komory architektů, která opakovaně pověřila rozhodováním své zástupce již jednou zapletené do demoličního pokusu, bude nenávratně poškozena její historická integrita.
Přízemní adaptace podepřená urbanistickým paradoxem.

sobota 1. června 2013

Rudolfinum je monument

Budova pražského Rudolfina je bezesporu naprosto mimořádným architektonickým a technickým dílem. Skutečný chrám umění se vskutku chrámovým průčelím a přitom dobře sloužící svému poslání.


Je osazený do vyvýšené polohy, jakoby na „chrámovou horu“. Musíte k němu zadýchaní vystoupat po 22 málo pohodlných strmých schodech.

Odměnou je zcela ojedinělý zážitek v podobě krásných, vznosných, v rychlém sledu za sebou řazených vstupních a promenádních prostorů. Na ně původně navazoval úzký zšeřelý průchod do nádherného a rozlehlého sálu, který má jen málo konkurentů v soudobé evropské architektuře.

Návštěva Rudolfina poskytne neobvykle krásné architektonicky kultivované prostředí, které umí současná výstavba těžko  navodit.

Přitom však je zde všechno dokonale funkční. 
Zejména vyhlášená akustika v koncertním sále a příjemné denní osvětlení v galerii výtvarného umění. I technické zázemí je dnes na velmi dobré úrovni.

Je to zřejmě jedna z prvních vskutku moderních budov u nás, i když ještě v historizujícím šatě.

Byla postavena v mimořádně příznivé době a za mimořádných podmínek.
Je zde patrná velkorysost díky nezvykle prostornému staveništi v hustě zastavěné a morfologicky členité Praze. 


Architektem byl Josef Zítek, jeden z mála našich geniálních tvůrců. Ve své výjimečnosti měl u nás jen několik předchůdců, zatím nikoliv následníky. 
Zajímavý je jeho lidský osud, vyznačující se nikdy neustávajícími souboji s tehdejšími českými politickými předáky, které ho nakonec odradily od další tvorby. Postavil tak jen omezené množství, přesto však vynikajících staveb. 
Spolu s výše jmenovanou budovou jsou jím projektované Národní divadlo a lázeňská Mlýnská kolonáda v Karlových Varech našimi zásadními architektonickými mezníky. 

Nezvykle vzdělaní, odpovědní a nezávislí porotci soutěže mezi vyzvanými architekty, na jejímž základě byla budova postavena, rozpoznali a doporučili k realizaci návrh, který sice zpočátku nesplnil požadavky, ale předčil ostatní soutěžící. 


Budova má obdivuhodně demokratický charakter - téměř zde není oddělen vstup a pohyb běžných posluchačů od tehdejších vládnoucích špiček a jejich doprovodu. Mimochodem následník trůnu, jehož jméno budova nese, ji však nikdy nenavštívil. (Prý ano). 
Stavebník, Česká spořitelna, se nechal přesvědčit o výjimečnosti návrhu a odsouhlasil výrazné navýšení nákladů na výstavbu.
Díky obecně povědomým národnostním třenicím nebyla provedena výtvarná výzdoba v celém rozsahu, zejména ve dvoraně severní části budovy, přesto tím nebyla její kvalita negativně poznamenána.

Jedná se o téměř dokonalé autorské architektonické dílo.

Bohužel sudičky daly budově do vínku i mnohá protivenství pro následující doby.
Již v r. 1921 se poslanecká sněmovna nového státu rozhodla, snad ve jménu jakéhosi pseudo protihabsburského tažení, budovu přestavět na poslaneckou sněmovnu.
Částečná rehabilitace budovy byla provedena ve čtyřicátých letech 20. století, avšak ta nese pachuť zvůle nacistické okupace.
Socialismus měl ke stavební kultuře 19. století vyhraněně negativní vztah, snad kromě k Národnímu divadlu, a tak nechal budovu pustnout až do konce 80. let. Rekonstrukce pak byla připravovaná s vidinou surové adaptace její galerijní části na filharmonii.

Důslednou rekonstrukci a uvedení stavby do původního stavu umožnily až celospolečenské změny po roce 1989. Budova zazářila v nebývalém lesku a postavila architektuře v nově se rozvíjejícím státě pomyslnou laťku hodně vysoko. Možná Kaplického knihovna by se s ní mohla porovnávat, ale to se již nikdy nedozvíme.

Jak se zdá boj o Rudolfinum nikdy nekončí. Vždy se najde někdo, kdo rozpozná její výjimečnou kvalitu a rád by na ní parazitoval.

Nyní to je světem prošlý jazzman, Rudi Linka. Díky jemu probíhá každoročně v Praze jazzový festival, za který zasluhuje obdiv, úctu a díky.

Avizovaný zásah do Rudolfina je však poněkud svatokrádežný, přestože se tak děje za asistence uznávaného architekta Josefa Pleskota a některých dalších jmenovaných a nejmenovaných.

Nevím, co vede v článku jmenované architekty k tomu, aby se podíleli na bagatelizaci umělecké hodnoty Rudolfina, na který by mohl každý opovážlivý a zručný designer, který nezná souvislosti, nerozumí jim a odmítá je znát, postavit zobrazenou nástavbu. Snad by nám motivaci těchto podporovatelů pomohl odhalit pan Werich ve své nezapomenutelné forbíně o středověku.

Ve stínu současných každodenních trampot možná tento další, a jak je patrné dlouho a důkladně připravovaný, atentát na naší kulturu unikne veřejnosti jako nepodstatný.

Pokud pan Linka snižuje v očích veřejnosti hodnotu Rudolfina přirovnáním k daňovému úřadu, měli bychom zpozornět a zajímat se co a kdo za tím vlastně stojí.

Ale především si musíme uvědomit, že tady v Praze postavili zdejší finančníci mimořádný kulturní stánek s historicky oprávněnými výpůjčkami z jiného stavebního druhu a vývojové etapy, zatímco v jím připomínaných stavbách finančních úřadů bylo zřejmě historizující tvarosloví zneužito a tím devalvováno.

Těžko lze hledat složitější úlohu než zřídit jazzový klub na střeše Rudolfina. Málokdo by byl schopný se s tím se ctí vypořádat. Jak se však zdá sebevědomých odvážlivců je dost, schopných však je jen nepatrně, soudě podle toho co se staví.

Uvědomme si především, že nemáme mnoho novodobých staveb podobné vynikající kvality, abychom nad tím mohli lehkomyslně mávnout rukou.

Myslím, že je v Praze celá řada méně hodnotných budov, kterým by zájem a investice známého organizátora každoročního jazzového festivalu a jeho podporovatelů velice prospěla.

středa 1. května 2013

Co je a co není radnice v Kardašově Řečici

Budova kardašovořečické radnice je prostou a neokázalou stavbou, o jejíchž přednostech a kvalitách by nebylo nutno ani možno diskutovat, pokud by se nejednalo o její hrozící demolici.

Přitom důvod proč by se měla bourat je mi stále naprosto nejasný. Její výstavba spadá do doby, kdy Kardašova Řečice zastávala mnohem významnější postavení než v dnešní době, proto bych se přimlouval, abychom k ní přistupovali s pokorou a nahlíželi na ní přísně v kontextu místních poměrů.

Jedná se totiž stále o jednu z nejvýznamnějších řečických staveb, která si navíc zcela ojediněle zachovala svůj původní historický ráz.

Dnešní podobu zastavění, na daleko starším půdorysu našeho dvojměstí, získala Řečice až na přelomu 18. a 19. století, zejména pak po třech zničujících požárech v prvních desetiletích století 19.

Přerod na městský charakter proběhl snad ještě o něco později během 19. století, ale jen v tom krátkém úseku mezi velkým náměstím (podle mé babičky „rynkem“) a malou stránkou.

Výstavba většiny městských budov včetně radnice tudíž spadá do převratného historického období spjatého mimo jiné s osvícenstvím a obrozenectvím, které vyústilo v postupnou občanskou emancipaci, projevující se ve stavební kultuře historismem.

Stávající radnice byla po požáru staré vystavěna na nové parcele a shodou okolností, nebo spíše v důsledku vzrůstajícího občanského sebevědomí, ve význačné strategické pozici v centru jižní fronty velkého náměstí.

Jednopatrová robustní budova s vysokou střechou dosud výrazně převyšující okolní stavby přiléhá k sousednímu domu štítovou stěnou, tak aby bylo umožněno, nebo dokonce iniciováno jeho možné budoucí navýšení o další podlaží.

Tímto gestem je pravděpodobně zdůrazněn záměr mít radnici jako řadový dům a ne solitér, snad protože rozvážnost a skromnost byly tehdejšími občanskými ctnostmi.

Z téhož důvodu je i klasicismus, sloh té doby, ve kterém byla radnice postavena, velmi střízlivý.

Nevýbojné varianty historizujících forem jsou ostatně většině tehdejších řečických staveb vlastní.

Velmi opatrný tradicionalismus lze sledovat třeba i u klenby lodě zdejšího kostela znovu vystavěné, po zničujícím požáru, ve stejném období.

Pro dokreslení historických souvislostí stojí za připomenutí, že v našem nejbližším okolí, v Jindřichově Hradci, jsou dvě velmi významné klasicistní budovy ze stejné doby jako naše radnice, obě postavené rodinou tiskaře, vydavatele a pozdějšího starosty Aloise Landfrase. Totiž jeho slavná tiskárna, ale i vila se zahradou.

Klasicistní budova řečické radnice je při zběžném pohledu zdánlivě nevýraznou stavbou, což zřejmě vzbuzuje mylný dojem, že je bezcenná.

Jednopatrová, částečně podsklepená budova s vysokou sedlovou střechou, zakončenou do Veselské ulice valbou má rozložitou hlavní fasádu s vchodem, umístěným přesně do geometrického středu jižní strany náměstí.
Protože se nedochovaly původní plány a nebyl proveden stavebně historický průzkum, můžeme vnímat a popisovat pouze to, co vidíme.

Hlavní průčelí je trojdílné, devítiosé, dvoupodlažní s mělkým trojosým rizalitem ve středu fasády. Jsou zachované mělce profilované římsy, rustika na meziokenních pilířích v přízemí i hladký sokl.

Poslední stavební úpravou, kterou bylo osazení oken do vnějšího líce, se fasádě vrátila její původní plochost, barevná úprava pak překryla nedokonalé detaily její profilace.

Z dnešního pohledu na historické objekty se však jeví být mnohem atraktivnějším vnitřní uspořádání a vybavení budovy.

Konstrukční i prostorová logika stavby, zejména zajímavý klenbový systém, je stále dobře čitelná a neporušená, přestože je pro laického pozorovatele nebo návštěvníka matoucí její celková zanedbanost.

Díky tomu však zatím nedošlo k nevratným úpravám, které obvykle odstraní nejen autentičnost, ale především přehlednost a jednoznačnost původního řešení. Neodolatelným pokušením bývají ataky na klenby a klenuté prostory, které bývají nesmyslně rozpříčkované, různě ubourávané a v krajním případě stržené.

V našem případě byly „jen“ vybourané všechny původní dveře a okna, překryty všechny podlahy a schodišťové stupně a provedené další utilitární úpravy.

Stav, ve kterém se dnes radnice nachází je dlouhodobě neudržitelný.

Protože však její nosné i nenosné konstrukce zjevně nevykazují statické ani stavebně fyzikální poruchy, nevidím důvod pro její bourání, ale je možno ji pomocí promyšleného návrhu postupně a nenásilně obnovit.

Standardní klasicistní dispozice nabízí dostatek atraktivních prostorových příležitostí pro splnění většiny současných požadavků.

Chybějící prostory jako například radniční sál se zázemím, nebo racionálně řešenou knihovnu lze umístit do podkroví, nebo k budově přistavět.


Co však naše radnice zajisté postrádá, jsou obvyklé radniční atributy, kterými jsou věž a loubí.

Věřím, že rozvážným přístupem lze docílit velkolepého mnohavrstevného účinku, bez ztráty historické budovy, a přitom získat soudobou víceúčelovou radnici.

Rád bych připomněl, že Řečice není kulturní pustina, která by potřebovala kolonizátory nebo misionáře. Stačí jen navázat na velmi bohatou a v mnohém originální historii. Nakonec velmi časná výstavba naší radnice je toho dokladem.

V našem městě byl například vždy pestrý společenský a spolkový život, jak se můžeme dočíst v Místopise…, který je ojedinělým a bezkonkurenčním fenoménem.

Nedovedu si představit prostorové požadavky, které by nemohla poskytnout zrekonstruovaná a dostavěná radnice.

Druhá půle 20. století po sobě zanechala mnoho trosek. Je na řečických občanech, aby tuto již téměř dokonanou demontáž Řečice jako města zarazili. Obávám se, že víc příležitostí už nebude.

Na přiložených historických snímcích dnes již zmizelé Řečice je patrné jak velké a nenahraditelné ztráty jsme postupnými demolicemi utrpěli. Věřím, že ke stejnému názoru jako já dojdou i odpovědní představitelé obce, že momentálně žádné další bourání staveb už není možné.



čtvrtek 31. ledna 2013

Úvahy nad hotelem Praha

Otázka osudu budovy hotelu Praha není nepodstatná.
Nejprve je třeba oddělit hodnotu komerční od hodnoty architektonické.
Problematika hodnocení architektonických kvalit této stavby je však zjevně předčasná.
Rozpaky nad uzavřenou předchozí tvůrčí etapou jsou však obvyklé a zákonité.

Již dnes však lze konstatovat, že budova má význam přesahující jednotlivý dům a jeho demolicí by nepochybně došlo k poškození poměrně omezeného souboru kvalitních staveb z období socialismu.

Nesdílím názor pana profesora Šváchy, že pokud se o budově nepsalo, nemá valnou cenu. O vile Tugendhat se u nás také nemluvilo a nepsalo, a to nejen po její výstavbě (a byla to doba svobodná), ale ani dlouho poté. A přesto je dnes vnímána jako vrcholná stavba své doby v celosvětovém měřítku.

Dovolte mi malou vsuvku. V současnosti nemají stále historici architektury jasno například v názoru na klasicizmus a ten je starý 200 let.

Ostatně celé 19. století nemáme stále dostatečně kvalitně zpracované.

Ještě koncem 80. let neměli naši věhlasní a mezinárodně uznávaní odborníci žádný problém s přestavěním části tak významné budovy, jakým je Rudolfinum.

Historie architektury, jako věda, vzala například na vědomí mimořádně kvalitní tuzemská díla generace Wagnerovy školy z počátku minulého století, Plečnikovy úpravy Pražského Hradu nevyjímaje, až někdy v 80. letech. Dnes je zná i díky šumnému Davidu Vávrovi téměř celý národ.

Otázka práva na existenci tak výjimečné stavby své doby, jakým je hotel Praha, by měla znít jinak. Potřebujeme mít, jako kulturní země, dochovanou a všeobecně dostupnou celou vývojovou řadu dobové architektury včetně té z druhé poloviny 20. století? O Ještědu se zdá, už máme jasno, ale v otázce nepochybně unikátní budovy Federálního shromáždění si nejsme stále jisti a obchodní dům Máj (v pojetí autorů „02“) už by mnozí klidně nechali zbourat. Toto není hledání místa v pomyslném hodnotovém žebříčku, ale připomenutí toho, že zatím stále nejsme schopni potřebného nadhledu.

Privatizace Hotelu Praha je otázkou kulturní politiky státu. Je potřeba chránit i takové stavby, na které se ještě nemůže vztahovat památková ochrana? Nebudou nám naši potomci zazlívat lehkost, s jakou jsme se jich zbavovali?

Jsem přesvědčen, že nám jejich ztrátu v budoucnosti oprávněně vyčtou.

Je zajisté nefér nakládat výhradně na bedra soukromého investora odpovědnosti za ochranu kulturního dědictví, když se ho stát nebo město zřekly. Otázka ovšem je, jaké byly záměry kupce již v okamžiku privatizace budovy, a to bez ohledu na to, co hodlá na zbořeništi postavit.

Vzpomeňme si jen na opakované stížnosti realitních makléřů na nedostatek luxusních staveb u nás a zde se připravuje odstranění jedné z těch mál.

V zemi, kde se jen obtížně hledají nadstandardní stavby, nejen z uvedeného období, je marnotratností se jich bezstarostně zbavovat. Není důležité, že se jedná o stavbu, do které většina z nás nebude mít možnost nikdy vstoupit.

Není ani důležité, jestli se nám líbí. To ostatně není hlavní měřítko při hodnocení staveb, je jen jedním z mnoha.

Navíc, u většiny staveb ve významné poloze se opakovaně setkáváme s argumentací, že stavba je dobrá, ale měla by stát na jiném místě. Namátkou vzpomeňte na diskusi kolem Tančícího domu, když nechci jmenovat Kaplického knihovnu.

Měli bychom mít na paměti, že se především jedná o stavbu, ve své době výjimečnou a do jisté míry, vyvzdorovanou na tehdejší, z dnešního hlediska pochybné, reprezentaci státu.

Nemyslím, že se jedná o produkt socialismu, ale o kvalitní budovu postavenou v té, pro stavebnictví obtížné, době.

Za sebe mohu říci, že bych si přál, aby byla zachovaná, i když pro sebe ji za vrcholné architektonické dílo nepovažuji.

Ať si to přejeme, nebo ne, vždy zůstává taková budova měřítkem pro další stavby. Každý architekt, stavebník nebo i politik se s tím musí při podobném záměru vyrovnat.

Někomu před námi se totiž již podařilo svoji představu zrealizovat, a to v takovéto podobě. Snese vždy při takovém pohledu naše dílo srovnání?

Na závěr bych rád poukázal na skutečnost, že město je složitý organismus, který se rozvíjí na základě koncepcí, které se v průběhu času navzájem negují, nebo alespoň zpochybňují.

Hanspaulka je sice rezidenční čtvrť, ale zastavěná kvalitativně nevyrovnanou zástavbou, a která postrádá celou řadu funkcí město formující a k němu patřícím.

Všimněme si také s jakou děsivou bezradností a rozpačitostí připravuje naše zdánlivě sebevědomá společnost, nejen architekti, dostavbu „Kulaťáku“ nebo zástavbu v prostoru poblíž Špejcharu a v okolí tunelu Blanka, abychom zůstali na půdě Prahy 6.

Ostatně aktuální úlety, často prezentované jako architektura evropského formátu, můžeme vidět po celé Praze.

Čili očekávat s nadějí, že stávající budova bude nahrazená mistrovským dílem, je poněkud pochybné.

Pokud nelze demolici zabránit, je o tom potřeba alespoň diskutovat.

Článek byl napsán pro deník MF DNES