sobota 1. června 2013

Rudolfinum je monument

Budova pražského Rudolfina je bezesporu naprosto mimořádným architektonickým a technickým dílem. Skutečný chrám umění se vskutku chrámovým průčelím a přitom dobře sloužící svému poslání.


Je osazený do vyvýšené polohy, jakoby na „chrámovou horu“. Musíte k němu zadýchaní vystoupat po 22 málo pohodlných strmých schodech.

Odměnou je zcela ojedinělý zážitek v podobě krásných, vznosných, v rychlém sledu za sebou řazených vstupních a promenádních prostorů. Na ně původně navazoval úzký zšeřelý průchod do nádherného a rozlehlého sálu, který má jen málo konkurentů v soudobé evropské architektuře.

Návštěva Rudolfina poskytne neobvykle krásné architektonicky kultivované prostředí, které umí současná výstavba těžko  navodit.

Přitom však je zde všechno dokonale funkční. 
Zejména vyhlášená akustika v koncertním sále a příjemné denní osvětlení v galerii výtvarného umění. I technické zázemí je dnes na velmi dobré úrovni.

Je to zřejmě jedna z prvních vskutku moderních budov u nás, i když ještě v historizujícím šatě.

Byla postavena v mimořádně příznivé době a za mimořádných podmínek.
Je zde patrná velkorysost díky nezvykle prostornému staveništi v hustě zastavěné a morfologicky členité Praze. 


Architektem byl Josef Zítek, jeden z mála našich geniálních tvůrců. Ve své výjimečnosti měl u nás jen několik předchůdců, zatím nikoliv následníky. 
Zajímavý je jeho lidský osud, vyznačující se nikdy neustávajícími souboji s tehdejšími českými politickými předáky, které ho nakonec odradily od další tvorby. Postavil tak jen omezené množství, přesto však vynikajících staveb. 
Spolu s výše jmenovanou budovou jsou jím projektované Národní divadlo a lázeňská Mlýnská kolonáda v Karlových Varech našimi zásadními architektonickými mezníky. 

Nezvykle vzdělaní, odpovědní a nezávislí porotci soutěže mezi vyzvanými architekty, na jejímž základě byla budova postavena, rozpoznali a doporučili k realizaci návrh, který sice zpočátku nesplnil požadavky, ale předčil ostatní soutěžící. 


Budova má obdivuhodně demokratický charakter - téměř zde není oddělen vstup a pohyb běžných posluchačů od tehdejších vládnoucích špiček a jejich doprovodu. Mimochodem následník trůnu, jehož jméno budova nese, ji však nikdy nenavštívil. (Prý ano). 
Stavebník, Česká spořitelna, se nechal přesvědčit o výjimečnosti návrhu a odsouhlasil výrazné navýšení nákladů na výstavbu.
Díky obecně povědomým národnostním třenicím nebyla provedena výtvarná výzdoba v celém rozsahu, zejména ve dvoraně severní části budovy, přesto tím nebyla její kvalita negativně poznamenána.

Jedná se o téměř dokonalé autorské architektonické dílo.

Bohužel sudičky daly budově do vínku i mnohá protivenství pro následující doby.
Již v r. 1921 se poslanecká sněmovna nového státu rozhodla, snad ve jménu jakéhosi pseudo protihabsburského tažení, budovu přestavět na poslaneckou sněmovnu.
Částečná rehabilitace budovy byla provedena ve čtyřicátých letech 20. století, avšak ta nese pachuť zvůle nacistické okupace.
Socialismus měl ke stavební kultuře 19. století vyhraněně negativní vztah, snad kromě k Národnímu divadlu, a tak nechal budovu pustnout až do konce 80. let. Rekonstrukce pak byla připravovaná s vidinou surové adaptace její galerijní části na filharmonii.

Důslednou rekonstrukci a uvedení stavby do původního stavu umožnily až celospolečenské změny po roce 1989. Budova zazářila v nebývalém lesku a postavila architektuře v nově se rozvíjejícím státě pomyslnou laťku hodně vysoko. Možná Kaplického knihovna by se s ní mohla porovnávat, ale to se již nikdy nedozvíme.

Jak se zdá boj o Rudolfinum nikdy nekončí. Vždy se najde někdo, kdo rozpozná její výjimečnou kvalitu a rád by na ní parazitoval.

Nyní to je světem prošlý jazzman, Rudi Linka. Díky jemu probíhá každoročně v Praze jazzový festival, za který zasluhuje obdiv, úctu a díky.

Avizovaný zásah do Rudolfina je však poněkud svatokrádežný, přestože se tak děje za asistence uznávaného architekta Josefa Pleskota a některých dalších jmenovaných a nejmenovaných.

Nevím, co vede v článku jmenované architekty k tomu, aby se podíleli na bagatelizaci umělecké hodnoty Rudolfina, na který by mohl každý opovážlivý a zručný designer, který nezná souvislosti, nerozumí jim a odmítá je znát, postavit zobrazenou nástavbu. Snad by nám motivaci těchto podporovatelů pomohl odhalit pan Werich ve své nezapomenutelné forbíně o středověku.

Ve stínu současných každodenních trampot možná tento další, a jak je patrné dlouho a důkladně připravovaný, atentát na naší kulturu unikne veřejnosti jako nepodstatný.

Pokud pan Linka snižuje v očích veřejnosti hodnotu Rudolfina přirovnáním k daňovému úřadu, měli bychom zpozornět a zajímat se co a kdo za tím vlastně stojí.

Ale především si musíme uvědomit, že tady v Praze postavili zdejší finančníci mimořádný kulturní stánek s historicky oprávněnými výpůjčkami z jiného stavebního druhu a vývojové etapy, zatímco v jím připomínaných stavbách finančních úřadů bylo zřejmě historizující tvarosloví zneužito a tím devalvováno.

Těžko lze hledat složitější úlohu než zřídit jazzový klub na střeše Rudolfina. Málokdo by byl schopný se s tím se ctí vypořádat. Jak se však zdá sebevědomých odvážlivců je dost, schopných však je jen nepatrně, soudě podle toho co se staví.

Uvědomme si především, že nemáme mnoho novodobých staveb podobné vynikající kvality, abychom nad tím mohli lehkomyslně mávnout rukou.

Myslím, že je v Praze celá řada méně hodnotných budov, kterým by zájem a investice známého organizátora každoročního jazzového festivalu a jeho podporovatelů velice prospěla.