Přístřešek vinařského lisu na vinici sv. Kláry

Botanická zahrada v Praze Troji, jako významný vinař staré pražské vinařské oblasti, již delší dobu systematicky popularizuje vinohradnictví v Praze.

Promenádní cesta, která prochází vinicí Sv. Kláry je organizovaná jako naučná stezka. Zakončená je vyhlídkovou terasou ve výjimečně exponované poloze vysoko nad Trojským zámkem a vstupem do Zoologické zahrady. Do tohoto místa, s atraktivním výhledem na pražskou kotlinu a pražský hrad, byl osazen vinařský lis z r. 1801. 

Navržení a vybudování ochranného přístřešku nad tímto unikátním, nově zrestaurovaným historickým exponátem bylo jen dalším logickým krokem.

Zdánlivě jednoduché zadání a hezká výzva, přesto však provázená celou řadou úskalí.
Pro původně požadovaný jednoduchý přístřešek v tradiční formě jsme neobjevili odpovídající vzory. Lis býval umístěn buď v klenutém sklepě, jako původně ten, o který se v našem případě jednalo a nebo stával volně na návsi - a sloužil, dokud se nerozpadl.

Zvolili jsme variantu, která se blíží dotyčné klenbě a navrhli její dřevěnou parafrázi, neboli výřez z válcové plochy sestavený z trojúhelníkových rovinných segmentů.

Ostrý hrot trojúhelníkové střechy směřující na východ do směru příchozí promenádní cesty, je návěstím navádějícím návštěvníky k atraktivnímu historickému exponátu, k úchvatné vyhlídce a nakonec i k úkrytu před nepohodou.
Jako originální poutač Botanické zahrady působí objekt i z ohniska Troje na Trojské ulici, kde se stýkají všechny tři zdejší významné instituce.

Obhájit u investora návrh, přes jeho neobvyklé a netradiční tvarování, se nám podařilo, třebaže ho naše řešení postavilo před problém přehodnotit otázku nákladů a nalézt vhodného dodavatele pro poněkud komplikovanou konstrukci.
Složité, i když nakonec souhlasné bylo také projednání s památkáři. Probíhalo s modelem v ruce přímo na vinici. Jen obtížně jsme argumentovali tím, že požadovaná tradiční forma nemá historickou předlohu.

Ochranný přístřešek tvoří dřevěná prvková prostorová konstrukce sestavená ze smrkových řezaných a lepených hranolových profilů spojovaných pomocí ocelových svorníků a vrutů. Třemi dřevěnými podporami je přístřešek nejen vynášený nad terén a lis, ale především je jimi přikotvený k zemi.
Lehká stavba, o které statik prohlásil, že by neudělala důlek na koberci, kdybychom ji postavili doma do pokoje, nakonec vyžadovala tři rozměrné betonové základové patky, každou o velikosti krychlového metru. Musela být ukotvena, protože kvůli tvaru a poloze přístřešku hrozilo, že nám uletí jako papírový drak nebo rogalo.

Naše pojetí tradice se projevilo především v použití přírodních materiálů. Celodřevěná stavba je nepochybně velmi působivá, nicméně dřevěná prkenná krytina musí být vybavena pojistnou hydroizolací, jinak by jen velmi nedostatečně vzdorovala dešti.
I v našem oboru platí, že „není malých úloh“. Každá stavba je originál a její příprava je pracná víceoborová činnost. Ani zkušenost vás stoprocentně neochrání. Platí, že vždy děláte něco poprvé a to i při takto drobném úkolu.


Spolupráce: Tomáš Bryčka, Luděk Polívka, Bohumil Váňa
Adresa: Trojská, Troja, Praha, Česká republika
Investor: Botanická zahrada hlavního města Prahy
Realizace: 2011

Článek byl publikován na portále Archiweb.cz

Rudolfinum je monument

Budova pražského Rudolfina je bezesporu naprosto mimořádným architektonickým a technickým dílem. Skutečný chrám umění se vskutku chrámovým průčelím a přitom dobře sloužící svému poslání.

Je osazený do vyvýšené polohy, jakoby na „chrámovou horu“. Musíte k němu zadýchaní vystoupat po 22 málo pohodlných strmých schodech.

Odměnou je zcela ojedinělý zážitek v podobě krásných, vznosných, v rychlém sledu za sebou řazených vstupních a promenádních prostorů. Na ně původně navazoval úzký zšeřelý průchod do nádherného a rozlehlého sálu, který má jen málo konkurentů v soudobé evropské architektuře.

Návštěva Rudolfina poskytne neobvykle krásné architektonicky kultivované prostředí, které umí současná výstavba těžko  navodit.

Přitom však je zde všechno dokonale funkční. 

Zejména vyhlášená akustika v koncertním sále a příjemné denní osvětlení v galerii výtvarného umění. I technické zázemí je dnes na velmi dobré úrovni.

Je to zřejmě jedna z prvních vskutku moderních budov u nás, i když ještě v historizujícím šatě.

Byla postavena v mimořádně příznivé době a za mimořádných podmínek.
Je zde patrná velkorysost díky nezvykle prostornému staveništi v hustě zastavěné a morfologicky členité Praze. 

Architektem byl Josef Zítek, jeden z mála našich geniálních tvůrců. Ve své výjimečnosti měl u nás jen několik předchůdců, zatím nikoliv následníky. 

Zajímavý je jeho lidský osud, vyznačující se nikdy neustávajícími souboji s tehdejšími českými politickými předáky, které ho nakonec odradily od další tvorby. Postavil tak jen omezené množství, přesto však vynikajících staveb. 

Spolu s výše jmenovanou budovou jsou jím projektované Národní divadlo a lázeňská Mlýnská kolonáda v Karlových Varech našimi zásadními architektonickými mezníky. 

Nezvykle vzdělaní, odpovědní a nezávislí porotci soutěže mezi vyzvanými architekty, na jejímž základě byla budova postavena, rozpoznali a doporučili k realizaci návrh, který sice zpočátku nesplnil požadavky, ale předčil ostatní soutěžící. 

Budova má obdivuhodně demokratický charakter - téměř zde není oddělen vstup a pohyb běžných posluchačů od tehdejších vládnoucích špiček a jejich doprovodu. Mimochodem následník trůnu, jehož jméno budova nese, ji však nikdy nenavštívil. (Prý ano). 

Stavebník, Česká spořitelna, se nechal přesvědčit o výjimečnosti návrhu a odsouhlasil výrazné navýšení nákladů na výstavbu.
Díky obecně povědomým národnostním třenicím nebyla provedena výtvarná výzdoba v celém rozsahu, zejména ve dvoraně severní části budovy, přesto tím nebyla její kvalita negativně poznamenána.

Jedná se o téměř dokonalé autorské architektonické dílo.

Bohužel sudičky daly budově do vínku i mnohá protivenství pro následující doby.
Již v r. 1921 se poslanecká sněmovna nového státu rozhodla, snad ve jménu jakéhosi pseudo protihabsburského tažení, budovu přestavět na poslaneckou sněmovnu.
Částečná rehabilitace budovy byla provedena ve čtyřicátých letech 20. století, avšak ta nese pachuť zvůle nacistické okupace.
Socialismus měl ke stavební kultuře 19. století vyhraněně negativní vztah, snad kromě k Národnímu divadlu, a tak nechal budovu pustnout až do konce 80. let. Rekonstrukce pak byla připravovaná s vidinou surové adaptace její galerijní části na filharmonii.

Důslednou rekonstrukci a uvedení stavby do původního stavu umožnily až celospolečenské změny po roce 1989. Budova zazářila v nebývalém lesku a postavila architektuře v nově se rozvíjejícím státě pomyslnou laťku hodně vysoko. Možná Kaplického knihovna by se s ní mohla porovnávat, ale to se již nikdy nedozvíme.

Jak se zdá boj o Rudolfinum nikdy nekončí. Vždy se najde někdo, kdo rozpozná její výjimečnou kvalitu a rád by na ní parazitoval.

Nyní to je světem prošlý jazzman, Rudi Linka. Díky jemu probíhá každoročně v Praze jazzový festival, za který zasluhuje obdiv, úctu a díky.

Avizovaný zásah do Rudolfina je však poněkud svatokrádežný, přestože se tak děje za asistence uznávaného architekta Josefa Pleskota a některých dalších jmenovaných a nejmenovaných.

Nevím, co vede v článku jmenované architekty k tomu, aby se podíleli na bagatelizaci umělecké hodnoty Rudolfina, na který by mohl každý opovážlivý a zručný designer, který nezná souvislosti, nerozumí jim a odmítá je znát, postavit zobrazenou nástavbu. Snad by nám motivaci těchto podporovatelů pomohl odhalit pan Werich ve své nezapomenutelné forbíně o středověku.

Ve stínu současných každodenních trampot možná tento další, a jak je patrné dlouho a důkladně připravovaný, atentát na naší kulturu unikne veřejnosti jako nepodstatný.

Pokud pan Linka snižuje v očích veřejnosti hodnotu Rudolfina přirovnáním k daňovému úřadu, měli bychom zpozornět a zajímat se co a kdo za tím vlastně stojí.

Ale především si musíme uvědomit, že tady v Praze postavili zdejší finančníci mimořádný kulturní stánek s historicky oprávněnými výpůjčkami z jiného stavebního druhu a vývojové etapy, zatímco v jím připomínaných stavbách finančních úřadů bylo zřejmě historizující tvarosloví zneužito a tím devalvováno.

Těžko lze hledat složitější úlohu než zřídit jazzový klub na střeše Rudolfina. Málokdo by byl schopný se s tím se ctí vypořádat. Jak se však zdá sebevědomých odvážlivců je dost, schopných však je jen nepatrně, soudě podle toho co se staví.

Uvědomme si především, že nemáme mnoho novodobých staveb podobné vynikající kvality, abychom nad tím mohli lehkomyslně mávnout rukou.

Myslím, že je v Praze celá řada méně hodnotných budov, kterým by zájem a investice známého organizátora každoročního jazzového festivalu a jeho podporovatelů velice prospěla.

Úvahy nad hotelem Praha

Otázka osudu budovy hotelu Praha není nepodstatná.
Nejprve je třeba oddělit hodnotu komerční od hodnoty architektonické.
Problematika hodnocení architektonických kvalit této stavby je však zjevně předčasná.
Rozpaky nad uzavřenou předchozí tvůrčí etapou jsou však obvyklé a zákonité.

Již dnes však lze konstatovat, že budova má význam přesahující jednotlivý dům a jeho demolicí by nepochybně došlo k poškození poměrně omezeného souboru kvalitních staveb z období socialismu.

Nesdílím názor pana profesora Šváchy, že pokud se o budově nepsalo, nemá valnou cenu. O vile Tugendhat se u nás také nemluvilo a nepsalo, a to nejen po její výstavbě (a byla to doba svobodná), ale ani dlouho poté. A přesto je dnes vnímána jako vrcholná stavba své doby v celosvětovém měřítku.

Dovolte mi malou vsuvku. V současnosti nemají stále historici architektury jasno například v názoru na klasicizmus a ten je starý 200 let.

Ostatně celé 19. století nemáme stále dostatečně kvalitně zpracované.

Ještě koncem 80. let neměli naši věhlasní a mezinárodně uznávaní odborníci žádný problém s přestavěním části tak významné budovy, jakým je Rudolfinum.

Historie architektury, jako věda, vzala například na vědomí mimořádně kvalitní tuzemská díla generace Wagnerovy školy z počátku minulého století, Plečnikovy úpravy Pražského Hradu nevyjímaje, až někdy v 80. letech. Dnes je zná i díky šumnému Davidu Vávrovi téměř celý národ.

Otázka práva na existenci tak výjimečné stavby své doby, jakým je hotel Praha, by měla znít jinak. Potřebujeme mít, jako kulturní země, dochovanou a všeobecně dostupnou celou vývojovou řadu dobové architektury včetně té z druhé poloviny 20. století? O Ještědu se zdá, už máme jasno, ale v otázce nepochybně unikátní budovy Federálního shromáždění si nejsme stále jisti a obchodní dům Máj (v pojetí autorů „02“) už by mnozí klidně nechali zbourat. Toto není hledání místa v pomyslném hodnotovém žebříčku, ale připomenutí toho, že zatím stále nejsme schopni potřebného nadhledu.

Privatizace Hotelu Praha je otázkou kulturní politiky státu. Je potřeba chránit i takové stavby, na které se ještě nemůže vztahovat památková ochrana? Nebudou nám naši potomci zazlívat lehkost, s jakou jsme se jich zbavovali?

Jsem přesvědčen, že nám jejich ztrátu v budoucnosti oprávněně vyčtou.

Je zajisté nefér nakládat výhradně na bedra soukromého investora odpovědnosti za ochranu kulturního dědictví, když se ho stát nebo město zřekly. Otázka ovšem je, jaké byly záměry kupce již v okamžiku privatizace budovy, a to bez ohledu na to, co hodlá na zbořeništi postavit.

Vzpomeňme si jen na opakované stížnosti realitních makléřů na nedostatek luxusních staveb u nás a zde se připravuje odstranění jedné z těch mál.

V zemi, kde se jen obtížně hledají nadstandardní stavby, nejen z uvedeného období, je marnotratností se jich bezstarostně zbavovat. Není důležité, že se jedná o stavbu, do které většina z nás nebude mít možnost nikdy vstoupit.

Není ani důležité, jestli se nám líbí. To ostatně není hlavní měřítko při hodnocení staveb, je jen jedním z mnoha.

Navíc, u většiny staveb ve významné poloze se opakovaně setkáváme s argumentací, že stavba je dobrá, ale měla by stát na jiném místě. Namátkou vzpomeňte na diskusi kolem Tančícího domu, když nechci jmenovat Kaplického knihovnu.

Měli bychom mít na paměti, že se především jedná o stavbu, ve své době výjimečnou a do jisté míry, vyvzdorovanou na tehdejší, z dnešního hlediska pochybné, reprezentaci státu.

Nemyslím, že se jedná o produkt socialismu, ale o kvalitní budovu postavenou v té, pro stavebnictví obtížné, době.

Za sebe mohu říci, že bych si přál, aby byla zachovaná, i když pro sebe ji za vrcholné architektonické dílo nepovažuji.

Ať si to přejeme, nebo ne, vždy zůstává taková budova měřítkem pro další stavby. Každý architekt, stavebník nebo i politik se s tím musí při podobném záměru vyrovnat.

Někomu před námi se totiž již podařilo svoji představu zrealizovat, a to v takovéto podobě. Snese vždy při takovém pohledu naše dílo srovnání?

Na závěr bych rád poukázal na skutečnost, že město je složitý organismus, který se rozvíjí na základě koncepcí, které se v průběhu času navzájem negují, nebo alespoň zpochybňují.

Hanspaulka je sice rezidenční čtvrť, ale zastavěná kvalitativně nevyrovnanou zástavbou, a která postrádá celou řadu funkcí město formující a k němu patřícím.

Všimněme si také s jakou děsivou bezradností a rozpačitostí připravuje naše zdánlivě sebevědomá společnost, nejen architekti, dostavbu „Kulaťáku“ nebo zástavbu v prostoru poblíž Špejcharu a v okolí tunelu Blanka, abychom zůstali na půdě Prahy 6.

Ostatně aktuální úlety, často prezentované jako architektura evropského formátu, můžeme vidět po celé Praze.

Čili očekávat s nadějí, že stávající budova bude nahrazená mistrovským dílem, je poněkud pochybné.

Pokud nelze demolici zabránit, je o tom potřeba alespoň diskutovat.

Článek byl napsán pro deník MF DNES

Obrana budovy Federálního shromáždění (otevřený dopis pražskému primátorovi)

Vážený pane primátore,

Obvykle se kampaní ani petičních akcí neúčastním, tentokrát se ale nemohu vyhnout reakci na Vaše prohlášení o možnosti zbourat budovu Federálního shromáždění.

Z úst primátora, který se prohlašuje za zastánce moderní architektury, mi takové úvahy připadají skoro neuvěřitelné.

V Praze je jen málo budov, které byly v době svého vzniku tak aktuálně moderní, a zároveň o tuto modernost nepřišly ani v následujících desetiletích.

Budova Federálního shromáždění v Praze byla postavena navzdory tehdejšímu neblahému režimu a navzdory snahám jeho reprezentantů architektury. Pouze tehdejšímu prezidentu Svobodovi vděčíme za to, že výsledky architektonické soutěže byly respektovány - jeho poradci usilovali o jejich anulování a prosazení návrhu jiného architekta.

Váš demoliční návrh shodou okolností zaznívá právě v době výstavy o budově Federálního shromáždění, která konečně stavbu představuje v širších souvislostech evropského a světového vývoje architektury té doby.

Lze přitom bez potíží jmenovat stavby, které byly ve své době vnímány kriticky a přesto svůj význam prokázaly. 

Kupříkladu budovy Guggenheimova muzea v New Yorku nebo Pompidouva centra v Paříži byly postaveny jen díky podpoře a odvaze politiků, navzdory protestům veřejnosti a mnohých odborníků.

(První jmenovanou dokonce na základě účelově změněných stavebních předpisů, které návrh v mnoha směrech porušoval.)

Ano, je otázka, do jaké míry se jmenované budovy líbí široké veřejnosti. 

Nicméně taková otázka platí o mnoha význačných uměleckých dílech, která jsou pro svůj obor zásadní a určující, a které je tudíž lépe neničit.