Nejprve je třeba oddělit hodnotu komerční od hodnoty architektonické.
Problematika hodnocení architektonických kvalit této stavby je však zjevně předčasná.
Rozpaky nad uzavřenou předchozí tvůrčí etapou jsou však obvyklé a zákonité.
Již dnes však lze konstatovat, že budova má význam přesahující jednotlivý dům a jeho demolicí by nepochybně došlo k poškození poměrně omezeného souboru kvalitních staveb z období socialismu.
Nesdílím názor pana profesora Šváchy, že pokud se o budově nepsalo, nemá valnou cenu. O vile Tugendhat se u nás také nemluvilo a nepsalo, a to nejen po její výstavbě (a byla to doba svobodná), ale ani dlouho poté. A přesto je dnes vnímána jako vrcholná stavba své doby v celosvětovém měřítku.
Dovolte mi malou vsuvku. V současnosti nemají stále historici architektury jasno například v názoru na klasicizmus a ten je starý 200 let.
Ostatně celé 19. století nemáme stále dostatečně kvalitně zpracované.
Ještě koncem 80. let neměli naši věhlasní a mezinárodně uznávaní odborníci žádný problém s přestavěním části tak významné budovy, jakým je Rudolfinum.
Historie architektury, jako věda, vzala například na vědomí mimořádně kvalitní tuzemská díla generace Wagnerovy školy z počátku minulého století, Plečnikovy úpravy Pražského Hradu nevyjímaje, až někdy v 80. letech. Dnes je zná i díky šumnému Davidu Vávrovi téměř celý národ.
Otázka práva na existenci tak výjimečné stavby své doby, jakým je hotel Praha, by měla znít jinak. Potřebujeme mít, jako kulturní země, dochovanou a všeobecně dostupnou celou vývojovou řadu dobové architektury včetně té z druhé poloviny 20. století? O Ještědu se zdá, už máme jasno, ale v otázce nepochybně unikátní budovy Federálního shromáždění si nejsme stále jisti a obchodní dům Máj (v pojetí autorů „02“) už by mnozí klidně nechali zbourat. Toto není hledání místa v pomyslném hodnotovém žebříčku, ale připomenutí toho, že zatím stále nejsme schopni potřebného nadhledu.
Privatizace Hotelu Praha je otázkou kulturní politiky státu. Je potřeba chránit i takové stavby, na které se ještě nemůže vztahovat památková ochrana? Nebudou nám naši potomci zazlívat lehkost, s jakou jsme se jich zbavovali?
Jsem přesvědčen, že nám jejich ztrátu v budoucnosti oprávněně vyčtou.
Je zajisté nefér nakládat výhradně na bedra soukromého investora odpovědnosti za ochranu kulturního dědictví, když se ho stát nebo město zřekly. Otázka ovšem je, jaké byly záměry kupce již v okamžiku privatizace budovy, a to bez ohledu na to, co hodlá na zbořeništi postavit.
Vzpomeňme si jen na opakované stížnosti realitních makléřů na nedostatek luxusních staveb u nás a zde se připravuje odstranění jedné z těch mál.
V zemi, kde se jen obtížně hledají nadstandardní stavby, nejen z uvedeného období, je marnotratností se jich bezstarostně zbavovat. Není důležité, že se jedná o stavbu, do které většina z nás nebude mít možnost nikdy vstoupit.
Není ani důležité, jestli se nám líbí. To ostatně není hlavní měřítko při hodnocení staveb, je jen jedním z mnoha.
Navíc, u většiny staveb ve významné poloze se opakovaně setkáváme s argumentací, že stavba je dobrá, ale měla by stát na jiném místě. Namátkou vzpomeňte na diskusi kolem Tančícího domu, když nechci jmenovat Kaplického knihovnu.
Měli bychom mít na paměti, že se především jedná o stavbu, ve své době výjimečnou a do jisté míry, vyvzdorovanou na tehdejší, z dnešního hlediska pochybné, reprezentaci státu.
Nemyslím, že se jedná o produkt socialismu, ale o kvalitní budovu postavenou v té, pro stavebnictví obtížné, době.
Za sebe mohu říci, že bych si přál, aby byla zachovaná, i když pro sebe ji za vrcholné architektonické dílo nepovažuji.
Ať si to přejeme, nebo ne, vždy zůstává taková budova měřítkem pro další stavby. Každý architekt, stavebník nebo i politik se s tím musí při podobném záměru vyrovnat.
Někomu před námi se totiž již podařilo svoji představu zrealizovat, a to v takovéto podobě. Snese vždy při takovém pohledu naše dílo srovnání?
Na závěr bych rád poukázal na skutečnost, že město je složitý organismus, který se rozvíjí na základě koncepcí, které se v průběhu času navzájem negují, nebo alespoň zpochybňují.
Hanspaulka je sice rezidenční čtvrť, ale zastavěná kvalitativně nevyrovnanou zástavbou, a která postrádá celou řadu funkcí město formující a k němu patřícím.
Všimněme si také s jakou děsivou bezradností a rozpačitostí připravuje naše zdánlivě sebevědomá společnost, nejen architekti, dostavbu „Kulaťáku“ nebo zástavbu v prostoru poblíž Špejcharu a v okolí tunelu Blanka, abychom zůstali na půdě Prahy 6.
Ostatně aktuální úlety, často prezentované jako architektura evropského formátu, můžeme vidět po celé Praze.
Čili očekávat s nadějí, že stávající budova bude nahrazená mistrovským dílem, je poněkud pochybné.
Pokud nelze demolici zabránit, je o tom potřeba alespoň diskutovat.
Článek byl napsán pro deník MF DNES
Privatizace Hotelu Praha je otázkou kulturní politiky státu. Je potřeba chránit i takové stavby, na které se ještě nemůže vztahovat památková ochrana? Nebudou nám naši potomci zazlívat lehkost, s jakou jsme se jich zbavovali?
Jsem přesvědčen, že nám jejich ztrátu v budoucnosti oprávněně vyčtou.
Je zajisté nefér nakládat výhradně na bedra soukromého investora odpovědnosti za ochranu kulturního dědictví, když se ho stát nebo město zřekly. Otázka ovšem je, jaké byly záměry kupce již v okamžiku privatizace budovy, a to bez ohledu na to, co hodlá na zbořeništi postavit.
Vzpomeňme si jen na opakované stížnosti realitních makléřů na nedostatek luxusních staveb u nás a zde se připravuje odstranění jedné z těch mál.
V zemi, kde se jen obtížně hledají nadstandardní stavby, nejen z uvedeného období, je marnotratností se jich bezstarostně zbavovat. Není důležité, že se jedná o stavbu, do které většina z nás nebude mít možnost nikdy vstoupit.
Není ani důležité, jestli se nám líbí. To ostatně není hlavní měřítko při hodnocení staveb, je jen jedním z mnoha.
Navíc, u většiny staveb ve významné poloze se opakovaně setkáváme s argumentací, že stavba je dobrá, ale měla by stát na jiném místě. Namátkou vzpomeňte na diskusi kolem Tančícího domu, když nechci jmenovat Kaplického knihovnu.
Měli bychom mít na paměti, že se především jedná o stavbu, ve své době výjimečnou a do jisté míry, vyvzdorovanou na tehdejší, z dnešního hlediska pochybné, reprezentaci státu.
Nemyslím, že se jedná o produkt socialismu, ale o kvalitní budovu postavenou v té, pro stavebnictví obtížné, době.
Za sebe mohu říci, že bych si přál, aby byla zachovaná, i když pro sebe ji za vrcholné architektonické dílo nepovažuji.
Ať si to přejeme, nebo ne, vždy zůstává taková budova měřítkem pro další stavby. Každý architekt, stavebník nebo i politik se s tím musí při podobném záměru vyrovnat.
Někomu před námi se totiž již podařilo svoji představu zrealizovat, a to v takovéto podobě. Snese vždy při takovém pohledu naše dílo srovnání?
Na závěr bych rád poukázal na skutečnost, že město je složitý organismus, který se rozvíjí na základě koncepcí, které se v průběhu času navzájem negují, nebo alespoň zpochybňují.
Hanspaulka je sice rezidenční čtvrť, ale zastavěná kvalitativně nevyrovnanou zástavbou, a která postrádá celou řadu funkcí město formující a k němu patřícím.
Všimněme si také s jakou děsivou bezradností a rozpačitostí připravuje naše zdánlivě sebevědomá společnost, nejen architekti, dostavbu „Kulaťáku“ nebo zástavbu v prostoru poblíž Špejcharu a v okolí tunelu Blanka, abychom zůstali na půdě Prahy 6.
Ostatně aktuální úlety, často prezentované jako architektura evropského formátu, můžeme vidět po celé Praze.
Čili očekávat s nadějí, že stávající budova bude nahrazená mistrovským dílem, je poněkud pochybné.
Pokud nelze demolici zabránit, je o tom potřeba alespoň diskutovat.
Článek byl napsán pro deník MF DNES
Žádné komentáře:
Okomentovat