Autenticita

Náš vztah k odkazu minulostí je stejně jako v mnoha dalších sférách značně problematický s mnoha předsudky a klišé.

Sama institucionalizace památkové péče je dokladem nejistoty společnosti, která si se svým dědictvím neví rady.

Pracovníci těchto institucí často nahrazují odbornost, vzdělanost a zkušenost romantickým přístupem nebo estetickými pseudokriterii a osobními pocity.

Absence celospolečenského sebevědomí, obecně akceptovatelných ideálů, cílů a vizí odsouvá péči o nenahraditelné dědictví na okraj zájmu.

V situaci krize vlastnických vztahů a po padesáti letech soustředěného pěstování přízemního materializmu se vytratila schopnost rozpoznat hodnotu hmotné kultury a nalézt odpovědný vztah k majetku.

Nejasná představa o náplni a prezentaci vlastních koncepcí, jež lze srovnávat s historickými styly a jejich díly nás uvrhává do nejistot a bezradného tápání,

Nedostatečné humanitní a filozofické vzdělání architektů a převažující diletantismus většiny stavebníků a investorů nás nutí nám nepochopitelná a nesrozumitelná sdělení minulosti nahrazovat siláckými gesty s malou vypovídací schopností a obvykle se škodlivými dopady na mnohé.

Výsledkem toho je velmi neutěšený stav, kdy málokdo disponuje uceleným hodnotovým systémem a téměř nikdo není schopen nějaké hodnoty rozpoznat a s rozumem chránit. Z toho pochází jakási bezhlavá snaha ochrany čehokoli s vírou, že sami před sebou zachráníme alespoň něco. Nastolili jsme válečný stav kdy ztráty a zisky se budou sčítat až po bitvě a nikdo vlastně neví, kdo bojuje na které straně.

Za této situace bych chtěl věřit, že například ustavení ideové rady pražského primátora pro památky nám může pomoci při hledání cesty a to i přes přetížení mnoha jejích členů funkcemi v řadě dalších orgánů.

Ve světle těchto skutečností se mi jeví redakcí položené otázky směřující k technice provádění ochrany památek jako poněkud nepřípadné. Části veřejnosti totiž není vůbec jasné, zda existuje nějaká hodnota hodná ochrany a jiná část je přesvědčena, že nejsme hodni beztrestně odvalit kámen osazený rukou předkovou.

Chtěli-li bych si pojem autentický nahradit slovem hodnověrný, vnesu si do již tak složité problematiky další komplikaci. V souladu s tím pak nemohu např. v Praze hájit každý činžák, byť, je vybaven řadou řemeslných detailů a dnes těžko nahraditelných prvků. V jiném místě nelze obětovat průměrnou budovu spořitelny, nebo historickou dlažbu z kočičích hlav, byť nepohodlnou, protože jejich ztrátou poškodím historickou kontinuitu vývoje této obce. Rovněž u jednotlivých budov je míra ochrany individuální.

Z tohoto hlediska se mi nejeví jako hodnověrná například novodobá přestavba Darexu v Praze, kde byla ochrana nesmyslná, ale ani hradu Karlštejna z minulého století, kde autenticita byla v důsledku nedostatečné ochrany porušena, přestože obě stavby jsou svým způsobem malebné a jistě mají podporu konzervativně založené veřejnosti. Úkol nalézt model účinného rozhodovacího procesu, vedoucího k ochraně kulturního dědictví se dnes jeví jako téměř nadlidský a je zcela určitě tématem dlouhodobým. Snad by bylo jednou z cest vytváření poradních nezávislých komisí a rad na všech úrovních řízení státu po vzoru pražského primátora, jako předobraz na ně navazujících občanských iniciativ.
Ochrana a její rozsah se musí dít z vůle veřejnosti, ta jediná má právo rozhodovat, jak se bude utvářet náš svět.

Autenticita historického dědictví souvisí s touhou nebo nechutí začlenit minulost do své současnosti jako jeden z přirozených rozměrů života země, obce i jednotlivce. Památková ochrana je totiž velká výsada, která nesmí automaticky příslušet každé stavbě ze zákona. Toto právo je nutno si u každého případu a vždy znovu vybojovat. Velmi zjednodušeně řečeno je to boj o přežití jako každý jiný a jen nejlepší a „silné" stavby mají šanci. Nárokuje-li společnost ochranu kterékoli budovy je bezpodmínečně nutné tento zájem podložit ekonomickým příspěvkem a to bez ohledu na majetkové vztahy.
Od památkové péče jako instituce, máme-li jí vůbec mít a je-li toho z principu schopná, bych očekával vypracování památkového záměru a začlenění do soustavně budovaného, konsensuálně přijatého, hodnotového systému.

Přese všechny problémy si myslím, že více než chybějící legislativa nám komplikuje život absence ideálů a společných cílů.

Abych však odpověděl na Vaše otázky: jako architekt si přeji, aby zůstalo několik málo staveb v původní autentické podobě, jako zdroj inspirace a měřítko naší současné tvorby. Jednalo by se o autorské stavby mimořádného významu, případně díla se silným ideovým nábojem. Jako občan si je zařazuji do širšího, soukroměji laděného kontextu.

Z příkladů, které považuji za zdařilé, si dovoluji uvést dvě stavby.

Za mimořádně šťastný historický moment považuji obnovení budovy Zítkova a Schulzova Rudolfina, provedené na přelomu let osmdesátých a devadesátých pod vlivem nově nabyté svobody národní i osobní.

Příkladnou se jeví například i rekonstrukce Santiniho Karlovy koruny v Chlumci nad Cidlinou z padesátých let, tedy doby vzniku nového ústavu zřízeného na obnovu památek. Nechci zde jmenovat další stavby, jen připomenu, že kromě koncepce je nutné dochování nebo obnovení původních detailů, technologických postupů a materiálů.

Na opačný pól bych zařadil jako téměř národní katastrofu a mimořádně zavrženíhodný, zbabělý a zpupný čin zabrání a přestavbu malostranských paláců pro parlament a to i po neblahých zkušenostech s přestavbou Rudolfina pro stejný účel po vzniku republiky a po téměř osmdesátiletém soutěžení o nový parlament na Letné.

Za smutné považuji například pozměnění Carattiho fasády Černínského paláce Pavlem Janákem, za hloupé dnešní obarvení fasád Hradu.

Existuje velmi mnoho špatných příkladů. Zkráceně se dá konstatovat, že většina rekonstrukcí zabije ducha stavby, setře vše neopakovatelné a většinu autentického.

Za dnes těžko obhajitelný a realizovatelný, ale svobodný projev architekta považuji přestavbu kostela Sv. Tomáše na Malé straně od K. I. Dienzenhofera a především klášterního kostela v Kladrubech od J. B. Santiniho. Na těchto sebevědomých tvůrcích je patrný jev jakoby pokračovali na místě, kde jejich předchůdce skončil, jako by s ním vytvářeli společný tvůrčí tým.

Tak vzniká podle mně autentická rekonstrukce. Naprostá většina staveb je podle mne živý organizmus, který má právo na vlastní život a vývoj, nikoli neživotná relikvie. Nutno podotknout, že poslední jmenovaní architekti měli za partnery stejně sebevědomé objednatele, kteří uměli zakázku zadat a vybavit ji obsahem.

Věřme, že soustavnou kultivací prostředí a veřejnosti, iniciovanou přiměřeným příkladem se podaří, bez zbytečně velkých ztrát, uchovat alespoň to podstatné z minulosti.

Dnešní ochrana mnohdy hraničí s hysterií a odpudivou řevnivostí „odborníků", která většinu lidí musí odradit od toho být alespoň na straně památkové péče, natož se do polemiky aktivně zapojit.

Příspěvek byl uveřejněn v časopise ARCHITEKT